Židé: Jsou Židé Božím vyvoleným lidem?

Při Ježíšově soudu Židé volali: „Jeho krev na nás a na naše děti!“ (Mt 27,25) Přesto Ježíš poslal své učedníky (také Židy), aby kázali Židům. Učedníci tedy kázali vlastnímu národu až do roku 70 n. l., kdy byl židovský národ zničen Římany. Měli bychom je tedy milovat tak, jako je miloval Ježíš. Vždyť mnoho z nich přijímá Ježíše jako svého Mesiáše. Židé potřebují Ježíše stejně jako my; vždyť „v nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“. (Sk 4,12) Pavel miloval svůj lid a modlil se za ně: „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ (Ř 10,1–4). Pavel je miloval a usiloval o to, aby byli zachráněni. Měli bychom mít stejně milující postoj. Ježíš nám řekl, abychom šli do celého světa a zvěstovali evangelium každému národu, rase, kmeni a jazyku a všem lidem. Židé zcela jistě patří do této široké kategorie. Křesťané by je měli hledat a zvěstovat jim dobrou zprávu stejně tak jako komukoli jinému. Někteří z těch, kdo se stali křesťany, pomáhají seznámit svůj lid s evangeliem.

V listu Římanům 11,2 Pavel říká, že Izrael není zavržen, a jako důkaz poukazuje na sebe. Stal se následovníkem Krista, a i když byl apoštolem pohanů, během celé své služby pracoval také pro spasení Židů. Ve verši 7. říká: „Izrael nedosáhl, oč usiluje.“ Poté ve verších 19–22, kde mluví o tom, že my (pohané) jsme naroubováni na jejich olivu, vysvětluje: „Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat.“ Slovy „neušetřil“ Pavel míní, že jako národ už Židé nejsou Božím lidem. Jako jedinci stále mohou dosáhnout spasení; v tom není rozdílu mezi Židem a kýmkoliv jiným. Co se týká národa, také zde není žádného rozdílu: všichni potřebují Ježíše. Zvažme nyní text z listu Galatským 3,29: „Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ Všechna zaslíbení v Písmu jsou darována Božímu lidu. Dnešní křesťané jsou tímto lidem, „budou-li se jeho (Boží) dobroty držet.“ (Ř 11,22)

Jako jedinci mají Židé naději na spasení stejnou jako jakýkoliv pohan. Když Pavel začal svou službu, křesťanskou církev tvořili povětšinou Židé. Bylo mnoho těch, kteří uvěřili Kristu a přišli k němu. Petr řekl židovským vůdcům: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12) Žid nebo pohan, není žádného rozdílu, všichni jsme spaseni skrze Ježíše Krista. V dnešní době existuje mnoho židovských křesťanů.

Někteří se domnívají, že Židé musí jít zpět do Izraele a obnovit zde starozákonní oběti. To ale nedává žádný smysl, protože to byli Židé (Petr a Jan ve Sk 4,8–13), kteří mluvili k Židům, když prohlásili, že pouze ve jménu Ježíše je spasení. Je jasné, že Židé byli zahrnuti ve slovech „...abychom mohli být spaseni“. Bible mluví jasně o tom, že oběti byly zastaveny smrtí Ježíše, Beránka Božího. „A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly.“ (Mt 27,51) Když Bůh roztrhl těžkou chrámovou oponu od shora dolů, znamenalo to konec zvířecích obětí. Je pravda, že oběti pokračovaly ještě nějakou dobu po Ježíšově smrti, ale ztratily již svůj význam. Skutečná Oběť už byla vykonána. Židé si v chrámu upevnili novou oponu. Ale už v roce 70 n. l. přitáhl na Jeruzalém římský vojevůdce Titus a zničil ho. Ježíš předpověděl, že z chrámu nezůstane stát kámen na kameni. Titus dal rozkaz, aby překrásný palác postavený Herodem neničili. Židovští zélóti (fanatici) však našli v chrámu útočiště a pokračovali v útoku na římské vojáky. Ty to tolik rozzuřilo, že chrám zapálili. Žár zuřivého ohně rozpustil všechno zlato, které vtékalo do pukajících kamenných kvádrů. Vojáci nakonec v touze po zlatu chrám vyplenili.

Protože Židé od té doby už nemají svůj chrám, neprovádějí ani žádné oběti. Nyní, jako kdyby Bůh říkal, že už nebudou žádné další oběti, na místě chrámu stojí muslimská mešita. Umíte si představit tu vřavu, kdyby Židé zničili tuto mešitu a postavili místo ní svůj chrám? Někdy mezi rokem 1996 a 1997 Biblická archeologická společnost (The Biblical Archeological Review) vydala příběh o chrámové hoře a otiskla fotografie mešity. Otiskli také fotografii místa označeného ve skále, kde je podle učenců uložena archa úmluvy ze Šalomounova chrámu.

Měli bychom se modlit za dnešní Židy, aby mohli přicházet ke Kristu. Tak je to zcela v souladu s Božími instrukcemi pro Izrael. „Jestliže se ode mne odvrátíte vy a vaši synové a nebudete dodržovat má přikázání a má nařízení, která jsem vám vydal, a půjdete sloužit jiným bohům a klanět se jim, vyhladím Izraele z povrchu země, kterou jsem jim dal, a zřeknu se domu, který jsem oddělil jako svatý pro své jméno. Izrael se stane pořekadlem a předmětem výsměchu mezi všemi národy. Nad tímto domem, ačkoli byl nejvyšší ze všech, ustrne a usykne každý kolemjdoucí. Bude se říkat: ‚Proč Hospodin takto naložil s touto zemí a s tímto domem?‘“ (1 Kr 9,6–8) V listu Římanům 11. kapitole Pavel říká, že stejná věc se může stát také křesťanům. Musíme pokračovat v našem srdečném vztahu s Ježíšem, jinak ztratíme cestu. Všimněte si také podmínek daných v zaslíbení pro Šalomouna. „Budeš-li se ho dotazovat, dá se ti najít, jestliže ho opustíš, odvrhne tě navždy.“ (1 Pa 28,9, viz také Dt 8,20) Toto varování platí pro křesťany stejně tak jako pro Izraelity.

Bůh zaslíbil Abrahamovi, že dá jemu a jeho potomkům Kenaanskou zemi. (Gn 12,7) Trvalo mnoho let, než bylo toto zaslíbení splněno, protože Bůh musel dát Abrahamovým potomkům čas, aby se rozmnožili v národ. Kniha Jozue je příběhem Izraele, který toto dědictví obdržel. Nejprve s pomocí Hospodina vyhnali obyvatele země a potom ji Jozue pod Božím vedením rozdělil jednotlivým kmenům. V 13.–22. kapitole Jozue mluví o rozdělení země dvanácti kmenům Izraele. Ga 3,29 nám říká: „Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ Všichni skuteční křesťané budou dědici nebeského Kenaanu, dědicové zaslíbení daného Abrahamovi. I samotný Abraham „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (Žd 11,10). Z tohoto je jasné, že skutečné zaslíbení se týkalo nebeského království.

Skutečné naplnění bude to, které bude věčné. Skrze Ježíše můžeme získat přístup do království, které je nepomíjitelné. „Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budu uctívat a poslouchat.“ (Da 7,27) Jak úžasné zaslíbení, které máme v Ježíši, našem Pánu.

Tím, že Židé jako národ zavrhli Krista, přišli o konečné dědictví. Toto dědictví přešlo na všechny, kdo přijali jejich Mesiáše (Ježíše) jako svého osobního Spasitele. Ale jako křesťané jsme byli naroubováni na jejich olivovník, a můžeme být odříznuti stejně, jako se to stalo tomuto národu. (Ř 11,21.22)

Kdyby Židé jako národ přijali svého Mesiáše, byli by zůstali církví, skrze kterou by Bůh pracoval a seznamoval s evangeliem celý svět. Bylo to jejich evangelium, ale oni ho odmítli nést. Tak se zrodila křesťanská církev, a přiznejme, že se nám také nevede zrovna nejlépe. Posuďte tuto smutnou, ale výstižnou pasáž Bible: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,10–12) Jan (sám Žid) musel velmi truchlit, když psal tato smutná slova. Přesto je musel zaznamenat, protože jej k tomu vedl Duch svatý. (Viz 2 Pt 1,19.20)

V Matoušovi 1,1–17 se autor dlouze rozepisuje, aby ukázal, že Ježíš byl v linii rodu Davidova, počínajíc od Abrahama a konče Josefem, Ježíšovým pozemským otcem. Lukáš 3,23–38 píše totéž, ale od konce. Začíná u Ježíše a postupuje v čase zpět až k Adamovi. Obě genealogie se na tom shodují a procházejí skrze Davida a Šalomouna. Bůh Davidovi slíbil, že jeho trůn bude na věky. „Král Šalomoun však bude požehnaný a trůn Davidův zůstane před Hospodinem pevný navěky.“ (1 Kr 2,45) Avšak v 1 Pa 28,9 (citováno výše) byl Šalomoun varován, že zaslíbení bylo podmíněné. Sidkijáš byl posledním králem Izraele. Po Babylonském zajetí Židé už nikdy neměli krále, pouze místodržitele, protože byli pod nadvládou jiných králů. Králové z rodu Herodova v Ježíšově době nebyli z Davidovské linie, ale byli dosazováni římským Césarem. Izrael ztratil své království a nikdy ho již nezískal zpět. Přesto Boží zaslíbení o království a o trůnu jsou stále platná, ačkoli okolnosti se změnily. Daniel jasně říká, že království bude dáno „svatým Nejvyššího“ (Da 7,27). Ga 3,29 (citováno výše) jasně vysvětluje, že VŠICHNI, kdo učiní Krista králem svých životů, zdědí zaslíbení daná Abrahamovi, protože budou počítáni mezi potomky Abrahamovy. Stejně důležité je zaslíbení královského trůnu Davidovi. Dva pisatelé evangelií si dali tu práci, aby nám doložili Ježíšův královský rod. Proč? Zdá se vám ta informace zajímavá? Vůbec ne. Ježíš je z královské linie proto, aby se naplnilo zaslíbení dané Davidovi.

Izajáš dávno předpověděl, že Mesiáš přijde z rodu Davidova. „Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“ (Iz 9,6) Království, které Bůh ustanovil, je věčné. Stejně tak je to popsáno v knize Daniel 2,44. V Da 7,13.14 nacházíme „někoho jako Syna člověka“, jak je přinášen „na nebeských oblacích“ před soudnou stolici Boží (verše 9 a 10) a vláda a království je dáno Jemu. Jeho vláda a království jsou nekonečné, dokonce je psáno, že Jeho království „nebude zničeno“. Měli bychom Ježíše korunovat za krále našich životů ještě dnes. Jednou, až se vrátí, přijde jako Král králů a Pán pánů (Zj 19,16) a učiní trůn Davidův věčný. Někteří tvrdí, že o Ježíši se ve Starém zákoně nepíše. Pavel s tím nesouhlasí, stejně jako Ježíš. Když Pavel hovoří o Izraelitech v Mojžíšově době, říká: „…a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 K 10,4) Ježíš řekl: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (Jan 5,39). Když se zamyslíme nad tím, že jediné dostupné Písmo v té době byl Starý zákon, uvědomíme si, že Ježíš je přítomen i v celém Starém zákoně.

Pavel, který byl vychován jako farizeus, řekl: „Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.“ (Ko 3,11) V Kristu je Starý a Nový zákon spojen dohromady a všechna zaslíbení jsou a budou nyní naplňována na duchovním Izraeli.