Záslužnictví
Snaha zasloužit si milost klade zákony nad Boha a nad lidské potřeby. Matoušovo evangelium 12,9–12 vypráví tento příběh: „Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: ‚Je dovoleno v sobotu uzdravovat?‘ Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: ‚Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce!…‘“
Záslužnictví je druh otroctví. Tak je to řečeno v Bibli, Galatským 4,8–10 (SNC): „Dokud jste Boha neznali, sloužili jste bohům, které jste si sami vymysleli. Ale teď, když jste Boha nalezli, nebo spíše on nalezl vás, chcete se zase vracet k tomu ubohému bezcennému náboženství záslužných skutků? Váš život by se měl znovu točit jen kolem seznamu zákazů a příkazů?“
Touha zasloužit si Boží přízeň je přitažlivá, ale zároveň také ničivá. V Bibli, Koloským 2,22.23 (SNC), je napsáno: „…Jsou to jen lidské předpisy a jejich plnění nemusí být ani tolik projevem zvláštní zbožnosti, jako spíše ukájením vlastní ctižádosti.“
Nejsme spaseni svými skutky, ale prostřednictvím víry. V Bibli, Efezským 2,8–10, je to blíže vysvětleno: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“