Odmítnutí
Boží děti mohou zakusit odmítnutí ze strany svých přátel i rodiny. Stejně tak se to stalo i Ježíši, Marek 6,4 (SNC): „ Ježíš jen poznamenal: ‚Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve vlastní obci a rodině.‘“ I ve Starém zákoně je psáno, Žalm 27,10: „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.“
Sám Ježíš cítil bolest nad odmítnutím. Vyjádřil ji slovy zapsanými v evangeliu podle Lukáše 13,34: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!“
Ježíš byl všemi zavržen a odmítnut – dobře tedy ví, jak to bolí. V Bibli, Izajáš 53,3, je o něm napsáno: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi.“
Lidé odmítají Boha, když se zříkají nabízeného spasení. V evangeliu podle Matouše je Ježíš připodobněn ke kameni, který stavitelé odmítli, a přece to byl kámen základní, Matouš 21,42 (SNC): „Potom se jich Ježíš zeptal, zda znají slova Písma: ‚Kámen, který stavitelé neustále odkládali, sloužil nakonec jako hlavní svorník klenby. Jaký to div! Jak zvláštní věc Bůh udělal!“
Kdokoli, kdo odmítá Boha, je blázen. V Bibli, Žalm 14,1 (SNC), je psáno: „Je bláznivé si namlouvat: Buď v klidu, nevěř v Boha! Jen nerozumný člověk si namlouvá, že žádný Bůh není. Takový jedná zvráceně a nestoudně, neví, co je dobré a co škodlivé.“