Úcta

Bohu patří ta největší úcta, jaké jsme schopni. Když se měl Mojžíš přiblížit k místu, na kterém byl Bůh, dostal od něj příkaz, Exodus 3,5: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“

Úctu si zaslouží i ti, kdo mají zodpovědnost. V Bibli je zachycen spor mezi králem Saulem a Davidem. Přestože se David dostal blízko ke svému nepříteli, neohrozil jeho život, ač ho měl ve své moci, 1 Samuelova 24,6-7: „David se přikradl a odřízl cíp Saulova pláště. Ale pro to odříznutí cípu Saulova pláště si David potom dělal výčitky. Svým mužům řekl: ‚Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!‘“

Každý člověk má svou důstojnost, měli bychom proto mít úctu ke komukoli. Bible nás k tomu vede v 1. listu Petrově 2,17 (SNC): „S každým jednejte s úctou, mějte rádi své spoluvěřící, žijte v uctivé poslušnosti před Bohem a vládu mějte ve vážnosti.“

Také všem starším bychom měli prokazovat úctu. V biblické knize Leviticus 19,32 Hospodin nařizuje: „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“